Uchiha Iyami vs. Uzumaki Karasu

Očami som prehľadala údolie. Napriek tomu, že som nenašla jedinú známku jeho prítomnosti, nestrácala som vieru. Vedela som, že si zvolí túto cestu, konieckoncov, bola som jedinou osobou, ktorá stála medzi ním a Konohou. Hoc ma k nemu viazalo staré puto a priateľstvo, povinnosť bola silnejšia. Nemohla som mu dovoliť sa mojej dediny čo i len dotknúť, aj keby to znamenalo, že z neho vymlátim posledný kúsok života. Tá predstava vo mne vyvolala zmiešané pocity, no predsa. Bola som rozhodnutá.
Kurama? oslovila som démona v mojom vnútri.
Nič, odvetil pohodovo. Neboli sme ho schopní vycítiť ani skrz negativitu, ktorú mohol vysielať, čo bolo viac než zvláštne. Zároveň to však mohlo znamenať to, že si to rozmyslel a zmenil sa. Možno zmenil smer svojej cesty. Pekná predstava, avšak naivná vzhľadom k tomu, že som ho poznala. Potrebu vyroniť čo i len jednu slzu som potlačila teatrálnym povzdychom a opätovným zameraním sa na svoju aktuálnu úlohu - nájsť ho. Sama som však tak nejak cítila, že si ma vyhľadá sám. Nebol jediný, kto zasvätil svoj život tréningu preto, aby mohol splniť svoje vlastné ciele. Hoc tie naše sú diametrálne odlišné a preto...to raz muselo dôjsť až k tomuto bodu. Bola som pripravená.

... se zaskřehotáním akvamarínových odlesků mého blesku jsem vkročil pravou nohou na sochu svého předchůdce. Svého mentora a vzor. Uchihy Madary. Vůdce. Hluk mého příchodu přerušující ticho tohoto pietního místa se znovu slilo v nicotu. Mezi mnou a Karasu stál vodopád, masa vody. To by řekli mnozí. Ve skutečnosti toho mezi námi stálo mnohem víc.
"Rozhodla jsi se chránit Konohu?" zasyčel jsem, tak jak jen nejlépe jsem uměl, přesto bezemotivně, "Myslíš, že děláš správně?" odmlčel jsem se, "Myslíš, že to dokážeš?" v očích se mi blýsklo něco, co dobře znala.
Odhodlání. Touha. Vášeň pro boj. Chtíč po uznání. Jako tehdy, když jsme spolu při Chuninských zkouškách putovali Lesem smrti, smáli se spolu, když ji zranil Orochimaru jednou ze svých prokletých pečetí - stejné oči, které ji tehdy se srdcem plným lásky toužily ochránit ji dnes budou muset zničit pro její rozhodnutí. Ne! Není čas pro sentimentalitu! Není čas na vzpomínky, na minulost! Avšak ... kvůli minulosti tu teď stojím. Kvůli vzpomínkám. Kvůli sentimentalitě. Ksakru!

Trhlo mnou v momente, keď ku mne doľahol jeho hlas. Takmer okamžite som si ho našla pohľadom a mĺčky prehliadla. Vzhľadovo sa nezmenil, no sálalo z neho toľko...negatívnych pocitov. Bolesť? Hnev? Nenávisť? Nedokázala som sa ubrániť niektorým spomienkam, ktoré sa v mojej mysli vynorili. Verila som, že ho dokážem priviesť späť, že...niekde vo svojom vnútri nájde silu bojovať proti temnote, ktorá pohlcovala jeho dušu. Privrela som oči. Zdalo sa, že všetky nádeje sú stratené.
"Nemám na výber, Iyami," odvetila som chladne. Môj výraz bol nečitateľný, chladný, vlastne taký, ako vždy. Už od nášho mladého veku som sa chovala neštandardne, inak, než iné deti. A predsa som bola ja tou, ktorá túžila chrániť a držať si pri sebe tých, na ktorých mi záležalo. A dnes...dnes tu predo mnou na bojovom poli stála mne najbližšia osoba.
"Nedovolím, aby si zničil to posledné, na čom mi záleží! V tomto momente...nás už nespája nič hodnotné, preto ak...jedinou cestou je zabiť ťa, urobím to bez zaváhania!" klamala som. Nenávidela som sa za to. Nič sa mi tak nepriečilo, ako slová, ktoré som práve vypustila z úst. Chcela som však dosiahnuť to, aby so mnou bojoval ako s niekým, s kým ho už nespája nič, aby nadobudol vieru, že je pre mňa len bezvýznamnou minulosťou. Chcela som si uľaviť na bolesti, ktorá sprevádzala toto rozhodnutie. Je však otázne, či to malo nejaký účinok na môj momentálny stav. Držala som si však svoj hrdý postoj, chladnú masku. Možno je to môj posledný boj, ale ak tým zachránim Konohu a jeho od vlastnej temnoty, bude to hodné obete, ktorú som ochotná podstúpiť.

Zabít mě bez váhání? hnula mou myslí. Nevím, čím má krev vřela více. Zradou Listové, nebo jejím odhodláním krýt nespravedlnost? Její slova, která mě tak zasáhla, se rozplynula v mé hlavě v prach ve chvíli, kdy jsem odlepil své semknuté rty. Rty, jejichž spodní ret ještě moment dříve okusil tlak vněj zarytého špičáku.
"Na čem záleží TOBĚ? | Anta ni taisetsuna no?" zdůraznil jsem, "A co to, na čem záleží mně?! Na Sasukem, na Itachim, na klanu Uchiha! | Ore no wa nanda?! Sasuke no, Itachi no, Uchiha Ichizoku no!" okřikl jsem jí, "Byl jsem to já, kdo musel chránit Konohu i poté, co udělala! Přinutily mě k tomu oči vlastního otce! A Sasuke ... Sasukeho ..." umlkl jsem v ticho.
V tu chvíli se v mé ruce rozbouřil obrovský závan blesku, který roztříštil kousíčky skály pod mou dlaní. Karasu techniku velmi dobře znala. Až příliš dobře.
"SASUKEHO KONOHA ZABILA." výkřik plný hněvu a nenávisti, čirého zla a zloby, touhy po smrti, pomstychtivosti. Naprosté zaslepení tmou a nocí. Oblohy bez hvězd a měsíce.
V tu chvíli se blesky rozpustily a chvíli byl klid. Než udeřil hrom a do vodopádu mezi námi udeřil samotný blesk. Voda tryskala vzduchem a ještě na nějakou dobu způsobí jemné mrholení. Karasu - nikdy nepochopíš jak se cítím. Nikdy. To co jste mi provedli. To je tak ...

Negatívne pocity rástli. Skrz Kuramovu schopnosť som cítila čoraz rastúci príval nenávisti, hnevu, bolesti - číreho zla. Nedokázala som uveriť obrazu, ktorý sa mi naskytol. Obraz Iyamiho tápajúceho v temnote, zahĺbeného do svojich sebeckých myšlienok a úvah. Myslel len na seba a na svoje ciele, ktoré prinášali prospech len jemu samotnému. Z milujúcej osoby...toto. V momente, keď jeho sentimentálnosť dosiahla maximum, som musela Kuramovu techniku prerušiť, nakoľko som ani ja nevedela odporovať toľkým pocitom, pod ktorých vplyvom aktivoval mne známu techniku. Len prázdnym pohľadom som sledovala obrovský blesk udierajúc do vodopádu, ktorý nás oddeľoval. Tvár mi pokropilo niekoľko kvapiek vody. Sklopila som tvár k zemi, chvíľu nevraviac nič. Ako keby som chcela odignorovať všetko, čo mi Iyami vykričal do tváre. Nastalo ticho.
"Iyami...," oslovila som ho po krátkej chvíli, "...tak sebecký, arogantný a zahľadený len do seba...," pokračovala som iným tónom, než zvyčajne. Sám nevedel, čo všetko sa vlastne stalo, kým bol neprítomný. Nevedel, aké je to zabiť vlastného otca, aké to je vyrovnávať sa s bytosťou vo svojom vnútri, ktorá mu zabila matku, s nenávisťou, ktorá ma sprevádzala celý život, pretože som bola schránkou démona; s faktom, že som len pokusný králik, skúšaný životom, ktorého prvotným zámerom malo byť zničiť všetko, čo dnes bezhranične milujem, strata milovanej osoby, ktorá teraz stála predo mnou. Ostala som sama, a predsa...
"Nemôžem správne porozumieť tomu, ako sa cítiš, ale viem, že chcem ochrániť Konohu, pretože je miestom viazané spomienkami...na staré dobré časy," zdvihla som k nemu svoje oči a odkryla niekoľko sĺz, ktoré mi stiekli po líci.
"Pretože ak som doteraz nedokázala vyliečiť tvojú zaslepenosť a temnotu v duši...OCHRÁNIM ASPOŇ TO DOBRÉ, ČO PO TEBE OSTALO!" hlasný výkrik plný rôznych emócii sa zmenil na burácajúci rev, ktorý iste nemohol patriť nikomu inému, než samotnému démonovi. Sprevádzala ho silná tlaková vlna spôsobená neľudskou chakrou, ktorú som v tom momente vplyvom emócií uvoľnila.
"Nebudem sa držať späť, Iyami!" moje oči zmenili farbu z nebesky modrých na krvavo červenú so zúženými zreničkami. V mojich očiach mohol snáď po prvýkrát zazrieť aj niečo iné než chlad - odhodlanie, hnev, bolesť, ale aj náznak akejsi ľútosti.

Sobecký? Arogantní? Jen ... do sebe zahleděný ... opakoval jsem si stále dokola. Proč mne tato slova tak dráždila? Proč mě vzpomínky na naše staré dobré časy tolik - rozrušovaly? Minulost nelze změnit. Minulost nelze vrátit zpět. Kdyby bylo něco takového možné, možná bychom s Karasu stáli nyní bok po boku. Možná bychom zůstali jedním týmem. Možná bychom zůstali přátelé. Možná bychom. Možná.
"Karasu." cynický hlas plný stoického klidu pronikl skrze překřížené lokte před Iyamiho tváří.
Překříženými lokty se bránil před tlakovou vlnou, kterou spustila Karasu svojí technikou - technikou? Zamyslel jsem se. Ta chakra ...
"Ten starý Iyami, kterého znáš, už je dávno pryč. | Ano anta ga shitteiru Iyami ga mo shinda." s očima skrytými pod víčky jsem procedil přes zuby pár slov. Zaťal jsem zuby a s očima upřenýma na Karasu stojící naproti mně jsem se odhodlal pokračovat.
"Tady a teď tě zabiju. | Koko de koroshite yaru." znovu jsem zasyčel.
Při pohledu na mé dřívější - první - pouto se mé oči zalily rudí. Tři symboly vykvetly ze zorničky mého oka a proměnily se v sharingan. Následně se v točícím vortexu vroucí krve spojily a prvotně utvořily můj původní kaleidoskopický sharingan - poté kombinovaný, můj se Sasukeho vzorem. Nakonec ruď vybledla a usadila se v nádherně purpurové, fuchsiové a růžové. V očích mi zářil rinne sharingan. Pokud se nebudeš držet zpátky - budu tě brát vážně ... Viděl jsem to teď jasně. Kyubi!
Mohlo mě napadnout, že bude prvním kandidátem pro nositele toho démona. Kolik let již od toho incidentu s Ren uběhlo? Jaké to je, Karasu? Nést v sobě to, co zabilo člena tvého týmu ... Myšlenky mi v hlavě běhaly jako splašené. Nevěděl jsem, kam s myšlenkami dřív. To se mi nikdy nestalo. Jen s Tebou. Jedině s Tebou. Dost!
Je to jen Orochimarův experiment. Je to jen kus někoho jiného. Nenarodila se s talentem. Nebyla nikdy jako já. Není jako já. Jsem silnější. Mé oči neustále sledovaly mého nepřítele. Kyubi by mohl být problém - pokud té lišce nenasadím vodítko.
Změnila se. Určitě se změnila. To my oba.

Bol naozaj Iyami, ktorého som poznala, preč? Čo ak...? preletela mi mysľou pochybovačná myšlienka, ktorá podkopala moju istotu, že tam niekde v hĺbke môj starý Iyami prežíva. Privádzalo ma to do šialenstva - kým jedna moja časť naivne verila, druhá sa ho túžila zbaviť nadobro, následne na tohto Iyamiho zabudnúť a zachovať len pekné spomienky z detstva. Odkedy totižto odišiel, všetko sa začalo rúcať.
Ren..., jej duch ma mátal každú noc, v každom sne, kedykoľvek som sa spojila s Kuramom. Jej smrť som považovala za svoje vlastné zlyhanie, nedokázala som ju ochrániť...ani splniť jej želanie priviesť ho späť. Iyami. Po líciach mi stiekli ďalšie kvapôčky sĺz. Padla som na kolená a skrivila tvár od bolesti, ktorá prebleskla mojim telom, keď som uvoľnila pečať - Iyami si na ňu iste pamätal, konieckoncov, získala som ju pri strete s Orochimarom. Dôvod bol jednoduchý - týmto spôsobom ma chcel ovplyvňovať natoľko, aby som ukradla Kuramu a priviedla ho k nemu. Predsa len, k tomu som bola stvorená. A hoc mu plány nevyšli tak, ako mali, pečate som sa doteraz nezbavila. Hrobové ticho, ktoré po jeho preslove ostalo, prerušil rev plný hnevu. Moje telo pokrylo pečate, ktoré formovali moje telo do akejsi prapodivnej okrídlenej bytosti, oči sčerneli, vlasy zbeleli a pokožka stmavla do nezdravého popolavo-šedého odtieňa. To však nebolo všetko. Fialová chakra, ktorá sa neustále uvoľňovala a rotovala okolo mňa, nabrala zvláštny červený nádych. Zapojila som totižto aj chakru samotného Kuramu.
"Neverím...," preniesla som tichším tónom.
"NEVERÍM!" môj výkrik sprevádzalo náhle "vzbĺknutie" môjho tela. Vstúpila som do môjho Kuramovho chakra módu, ktorý však vyzeral inak než v anime. Mal zvláštnu fialovú farbu, nakoľko šlo o zmiešanú verziu Kuramovej chakry a tej z prekliatej pečate. Pomaly som sa zdvihla zo zeme. Slzy z mojich líc sa vyparili a nahradil ich odhodlaný výraz zmiešaný s akousi "šialenosťou". Nešlo tak úplne posúdiť, ktorá z týchto dvoch emócií bola silnejšia. Pečať som nemala tak úplne pod kontrolou, stále som v nej cítila ten Orochimarov vplyv.
Rinnegan? až teraz som mala možnosť v jeho očiach zazrieť niečo, čím predtým neoplýval. Zosilnel. Iste. Ale zosilnela som aj ja. Po fyzickej stránke minimálne áno. Po psychickej to bolo už otázne. Presunula som sa do bojového postoja, avšak nezaútočila som. Nedokázala som nabrať v sebe dostatok síl na to, aby som urobila prvý krok. Tak nejako som verila, že si to rozmyslí.

Levý koutek úst se nadzvedl a odhalil bělavý špičák. Všechen vztek a zloba se ve vteřině změnily v radost. Touhu bojovat s někým jako ona. Porazit někoho jako je ona. Bylo až zvláštní, jak dokonale dokázala kontrolovat nejen vlastní chakru, ale také chakru devítiocasé lišky a čakru prokleté pečetě. A ve chvíli, kdy ukázala svůj chakrový mód devítiocasého - fascinovalo mě, jak vystihla ten jemný poměr čaker. Byla to stejná fascinace soubojem, jakou kdysi míval Uchiha Madara.
Neudělá první krok ... takže-
Ve chvíli, kdy spatřila rinnegan v mých očích, začala na ni do určité míry působit iluzorní technika. Nebyla ale nikterak nápadná, tedy ani Kyubi si nemusel na první pohled čehokoliv všimnout. Genjutsu probíhalo tak, že z mého pravého těla jakoby se oddělil odraz mne a vyrazil běžíc přes vodopád proti Karasu - připravený otestovat jak moc se zlepšila v boji zblízka. Co už nebylo součástí iluze byly dva klony, které jsem vyslal stejným směrem, ale za účelem fingovat útok - a následně Karasu obejít - a mířit s nimi směrem ke Konoze.
Klony mne sice pro tuto chvíli oslabí z důvodu rozdělení chakry, ale ... zatím není potřeba vyrovnávat se jí po této stránce. Přeci jen- nedokončil jsem myšlenku.
Karasu by měla být zaneprázdněna iluzorní technikou, tedy by klony měly mít dostatek času provést svou strategii a nabrat nepatrný, ale přesto dostatečný náskok pro to, aby se Karasu musela rozhodnout. Zaútočit nejdříve na klony, nebo na hlavní tělo, přičemž kdo ví, kde je hlavní tělo teď. Popravdě - hlavní tělo tu již od začátku nebylo. Hlavní tělo bylo kdesi v lesích, kde vyčkávalo, jaké zkušenosti mu stínové klony přinesou. Jakých výhod bude moci využít. Karasu mohla něco takového podezřívat, přeci jen Iyamiho zná, zná o jeho minulosti v rootu i jeho talentu, schopnosti anticipace, intuice a logického myšlení. Kdo ví - možná se tímto dnem Iyami stane novým Uchihou Madarou.

Veď aby nie, skombinovať niečo také v správnom pomere a naučiť sa to ovládať mi vzalo dlhé roky života, ktoré on prežil mimo dediny ako Nukenin. Cítila som silu, ktorá mnou pulzovala, i bolesť a spomienky, ktoré niesla kedykoľvek, keď som po nej siahla. Kým on sa usmieval, môj výraz ostal prázdny. Potrebovala som sa sústrediť. Jeho Genjutsu by bolo v bežnom prípade veľmi efektívne - nepôsobilo podozrivo, nevytváralo výrazné prvky a nehralo sa s prostredím. Zatiaľ. Nevšimla by som si ho ani ja nebyť Kuramy, ktorý zaregistroval isté nezrovnalosti v mojom chakrovom obehu vzhľadom k faktu, že jeho chakra ním prúdila takisto.
Uvrhol ťa do Genjutsu, oznámila mi líška. Nemusel mi hovoriť viac. Schopnosti Uchihov mi boli známe. Dívať sa mu priamo do očí bola chyba. Dalo sa čakať, že sa uberie aj tým smerom, uprednostňoval stratégiu pred hrubou silou. Narozdiel odo mňa. Kurama sa mojej odpovede nedočkal, preto sám od seba prerušil tok chakry, a hoc jeho chakrový mód nachvíľu vypadol, moja prekliata forma ostala. Jeho ilúzia teda zmizla a ostali len dva klony.
Čo máš v pláne, Iyami? Skúšaš ma? niekoľko reťazí, ktoré náhle vyrazili z môjho chrbta v momente, keď som sa okolo nich z ničoho nič mihla a vyrazila priamo proti "hlavnému telu", som vyslala proti dvom klonom. Ich farba mala fialový nádych, nakoľko ich poháňadlom bola práve prekliatá chakra. Iste si na ne spomínal už z našej mladosti, avšak rozdielom bol práve fakt, že som s nimi manipulovala na omnoho vyššej úrovni - pôsobili obratnejšie, rýchlejšie, a iste aj pevnejšie.
"Prestaň sa so mnou HRAŤ!" precediac pomedzi zuby aktivujúc tak opätovne Kuramov chakrový mód pripravená ho skrz svoju obrovskú silu, ktorú mi tento mód poskytoval, zložiť na jednu ranu. Tušila som, že to nejakým spôsobom odkloní alebo sa vyhne, chcela som ho však za každú cenu prinútiť k akcii.

V momentě, kdy její chakrový obal těla zmizel jsem věděl, že přerušila mnou použitou iluzi, oba klony i hlavní tělo stáhli rinnegan do jeho nižší formy - mangekyo sharinganu. To mělo za úkol vyvolat pocit, že rinnegan, který zahlédla v mých očích byl součástí iluze. Genjutsu není nutné používat pouze k vytváření iluzí. Ale také k tomu, aby realita působila jen jako další iluze. Iluzorní já se pouze rozpadlo v prach -tak jako naše minulost.
AMENOTEJIKARA! problesklo mi hlavou rychleji než se Karasu sama pohybovala. Její úder mě zasáhl, rozdrtil mi lebku a má hlava doslova explodovala v karmínovém ohňostroji krve a prachu z rozpraskaných kostí. Zemřel jsem. Alespoň to tak vypadalo. Karasu si mohla být jistá, že zasáhla pravé tělo. Jediný přemýšlel jako Iyami. Klidně, analyticky, bez emocí. Pouze s vnitřní touhou užít si souboj. A jediný byl mimo bojiště.
Tělo bez hlavy dopadlo k zemi a chvíli bezvládně leželo. Pak vybuchlo v oblak kouře - dýmovnice? Ne. Byl to klon!
Díky chakrovým niancím si Karasu mohla všimnout, že na poslední zlomek vteřiny klesla chakra jejího cíle. Něco se stalo.
Řetězy mířené na klony našly svůj cíl. Obě těla držela řetězy hrubou silou pár centimetrů od jejich břišních svalů. Pokud mě tohle zasáhne přímo ... s MOJÍ chakrou je konec. Karasu mohla použít více chakry, aby zjistila, že Iyami je schopný skrze řetězy chakru vysávat. Všechny ty lahodné druhy chaker. Mohla cítit, jak se s ním mísejí. Po pár vteřinách použil její chakru k toku, aby řetézy přesekl jením ze svých mečů kusanagi - posílených její vlastní chakrou.
"Vyrostla jsi, Karasu. Vidím že už nepotřebuješ, abych ti hlídal záda." žoviálně proneslo jeno ze dvou těl, která stála nékolik desítek metrů daleko od sebe. Dívala se na Karasu s pomocí kaleidoskopických očí klanu Uchiha.

V jednom momente sa stalo hneď niekoľko udalostí, ktoré ma prekvapili. Nie len že som Iyamiho udrela a "zabila ho" na jednou jedinou ranou. Po tele však ostal len dym. Klon?! Bola som si takmer istá, že šlo o jeho hlavné telo, nakoľko to bol práve on, kto vytvoril ďalšie dva klony. Niečo nebolo v poriadku. Nedávalo mi to zmysel. Logickým vysvetlením bol práve fakt, že som nemala ani poňatia, čomu sa za ten čas neprítomnosti priučil. A on naopak nevedel, čo som dokázala ja a ako veľmi som sa posunula vpred, čo som aj mienila využiť. Napriek faktu, že som sa ani jednému nedívala priamo do očí, neušla mi ani absencia fialovej farby Rinneganu v očiach oboch klonov. Žiarila tam jasná červená, čo mohlo znamenať len niekoľko vecí - zámerne ma oklamal, aby ma donútil predviesť mu, čo dokážem, alebo chcel, aby som verila, že ho nemá, aby ma mohol neskôr prekvapiť znova. Nakoľko som o Rinnegane mala minimálne informácie, výsledok je v oboch prípadoch rovnaký.

Nakoľko schopnosť mojich chakrových reťazí bola potláčať chakru, minimálne jeden klon, ktorý naozaj aj klonom bol, by mal zmiznúť. Ten druhý...vysal moju vlastnú prekliatu chakru, ktorej základ bola zrovna tá prírodná. Výsledkom toho bola síce možnosť reťaze oslabiť a preseknúť, avšak vyvstávala tu otázka - aká je cena?
Koľko ťa to ale bude stáť, Iyami? Pousmiala som sa. Nik, kto nestrávil dlhé roky trénovaním a balancovaním pomeru prírodnej chakry so svojou vlastnou, nedokázal odolať jej účinkom. Zdalo sa, že ani on sám nerozumie tomu, čo vlastne pohltil a na akom princípe prekliata pečať pracuje. Otrávene som mávla dvomi krídlami a narovnala sa. Netušila som, či je Iyami predo mnou naozaj skutočný alebo len klon. Ak by skutočný aj bol...
Neovláda predsa otcove techniky..., uistila som sa. Čo ak existovalo však niečo, čo by sa Hiraishinu mohlo vyrovnať? Iyami cestoval po svete, mohol prísť k technikám, o ktorých nemám ani páru - Hijutsu, Kinjutsu. Prečo by však Iyami trval na záchrane toho jedného jediného klonu, ktorého však tak či tak ohrozil, nakoľko zrovna tá je pre nich oboch v podstate tabu? Jed? Pomalá smrť?
"Nie, Iyami, to potrebuješ ty," pery sa mi roztiahli do provokatívneho úsmevu. Dôvodom bol fakt, že okrem toho, že mohol pocítiť zvláštny pocit strachu, pokusu o paralýzu s pomocou známeho Sakki alebo inak - Killing intent, známy práve u Orochimara. Predsa len, bola som jeho dokonalým výtvorom schopným podmaniť si Kuramu, prekliatu pečať i samotné Senjutsu, moja kontrola chakry bola priam dokonalá. Následne, čo si práve Iyami nemusel všimnúť, bol drobný hadík, ktorý sa síce nachádzal na oboch reťaziach, na tej druhej už nebol potrebný. Šlo o mnou vyvinutú špeciálnu odnož hadov, ktoré sa dokázali abnormálne rýchlo deliť. A tak, tesne po tom, čo Iyami presekol moju reťaz, naňho zaútočilo niekoľko väčších hadov skladajúcich sa zo stoviek menších. Ich rapídna reprodukcia sa ani v tomto momente nezastavila, a tak Iyami musel čeliť čoraz frekventovanejším útokom zvyšujúceho sa počtu hadích hláv. K ich útoku sa pripojila aj obnovená reťaz, poháňaná prekliatou chakrou, ktorá sa ho pre zmenu snažila prepichnúť.
Kurama? Vieš, čo po tebe chcem, oslovila som medzitým líšku. Démon ma obdaril zdĺhavým tichom. Prosím! dodala som. Kurama sa uškrnul a presunul sa do tureckého sedu, ruky skrčil v päste a spojil ich. Privrel oči a sústredil sa. Chvíľu som ho ešte pozorovala. Bol jediným, kto ma držal pri zdravom rozume. Konieckoncov, prežili sme spolu dlhé, ťažké roky.

Takhle to tedy je. jasně jsem v jejím těle viděl několikatero různých druhů chaker. Ta nejzajímavější, přírodní chakra, mě fascinovala nejvíce. Poslední z mých klonů se přeměnil v kámen díky přílišné absorbci její míšené chakry. Ale i tato informace mi dala více, než jsem předpokládal. V první řadě jsem se rozhodl chakru neabsorbovat a raději jsem úhybem do strany pustil řetěz dál. Díky momentu, které silou tlačící proti mým dlaním vytvořil, okamžitě po propuštění vystřelil vpřed a zabodl se do země.
Děvče, ještě bude spousta času předvést ti pravou sílu Uchihů ... výhružka, kterou jsem si nechal pro sebe. Nemělo význam snažit se jí zastrašit - podle výrazu v její tváři by nejspíš ani nerozuměla mluvenému slovu. A přeci - hada možná lze podráždit nejvíce tím, že ho začneme ignorovat.
Její smrtí naplněný pohled mnou nepohnul. Ani v nejmenším. Necítil jsem v ní hrozbu. Cítil jsem v ní zábavu. Někoho, kdo je mi schopný konkurovat. Když proti mně vyrazil další řetěz, ležérně jsem se mu vyhnul úhybem vpravo, kde řetěz skončil zabořený v zemi nedaleko toho prvního. Vyskočil jsem tiše do vzduchu a během letu poskládal pár pečetí. Po jejich dokončení jsem se saltem dopadl na jeden z řetězů.
Mangekyo Ninjutsu: Raiton: Raihogiriha. název mé unikátní techniky. Bleskoplamenná vlna ostří.
Proti salvě hadů se od mého dopadu vyrazily břitvy bílého blesku náhodně rozřezávající zem. Jako kdyby někdo pod zemí náhodně sekal mečem za účelem někoho na povrchu zranit. Bílé blesky se pouze zdály být pouze bleskové podstaty, ale pravdou bylo, že v nich bylo něco víc. Něco chladného.
Můj mangekyo si všímal Karasu v dáli, viděl jsem do jejího nitra. Viděl jsem tu její prašivou lišku. Viděl jsem, že spolu něco chystají. A viděl jsem i jak do Karasu začala proudit chakra z okolí. Má mysl aktivně začala pracovat, aby si kousky skládačky dala dohromady.
Nechám vás dělat, co chcete. Ukaž mi to.

Pousmiala som sa. Predsa len som ho prinútila použiť techniku, inak...pravdaže, by sa počet hadov zvyšoval donekonečna. V podstate nemal inú možnosť, aj keď udivovalo ma, že vzhľadom k vysoko regeneračným schopnostiam mojich špeciálne vyvinutých hadov sa opäť neregenerovali, miesto toho po nich zostala len kôpka mŕtvych tiel. Neznepokojilo ma to. Kuramu som nechala sústrediť sa a načerpávať prírodnú energiu ďalej, kým ja som sa pripravovala k ďalšiemu výpadu.
Kedysi som sa ti rovnať nemohla..., mojou achillovou pätou bývalo Taijutsu. Kým Ninjutsu a manipulácia s chakrou samotnou mi šla perfektne, Taijutsu som trénovala menej, a tak som neraz od neho dostala nakládačku. To sa však zmenilo. S priam psychopatickým výrazom v tvári som sa nahla dopredu a rozbehla sa. Vo vysokej rýchlosti. Na Iyamiho som sa však zahľadela natoľko, že som tak nejak pozabudla, že nás delí vodopád, a tak...po tom, čo sa moja noha dotkla vody, zaborila sa do nej a ja som sa celá prepadla pod jej hladinu. Chvíľu sa nič nedialo, z ničoho nič som vystrčila hlavu spod hladiny, odpľula si a s divným úchylným výrazom pôsobiacim tak, ako keby som mladého Uchihu plánovala každú chvíľu znásilniť, viz. gif, som preplávala až k druhému brehu. Hneď, ako som vyliezla, som sa len jemne udrela rukou do čela.
"Niekedy zabúdam, že dokážem chodiť po vode...," odkašľala som si a mávla rukou.
"Zabudnime na to, jasné? Tvárme sa, že som preskočila celý breh...," nervózne som sa poškriabala za hlavou a znova si odkašľala. Nadýchla som sa, presunula sa do bojového postoju a vo vysokej rýchlosti, ktorý mi tento mód v kombinácii s prekliatou pečaťou poskytoval, som sa presunula tesne pred Iyamiho, presne miereným úderom ho vyzývajúc k boju telo na telo.

Katon: Gokakyu no jutsu! název techniky, která se nyní řítila proti Karasu. Bylo by pošetilé myslet si, že ji něco takového zastaví, ale určitě ji zpomalí či vyprovokuje reakci. A přesně takový byl účel této techniky.

Nedalo sa povedať, že by som si náš krátky Taijutsu súboj nevychutnávala. V žiarivých, krvavočervených očiach zvýraznených čiernymi bielkami, ktoré som získala aktiváciou prekliatej pečate, sa okrem iného zračila aj vášeň - rovnaká, akú som prejavovala aj kedysi vždy, keď som mala možnosť niekomu rozkopať prdel. Aj napriek faktu, že Kuramov mód posúval moje schopnosti na novú úroveň, bola som si istá, že by som sa mu vyrovnala aj bez neho. Sharingan by mi to síce podstatne sťažoval, ale...môj tvrdý tréning by určite nevyšiel nazmar. Môj moment prišiel, keď bol Iyami prinútený použiť časť Susana'a. Zareagovala som som rapídnym koncentrovaním vysokého množstva chakry do päste, ktorá sa následne so Susano'om stretla. Nakoľko šlo len o jeho časť, pri strete s mojim úderom začalo pomaly praskať. Tak či tak však moju ranu zastavilo a Iyamiho naozaj päsť nezasiahla. Následovalo niekoľko ďalších výpadov z jeho strany, ktorým som sa buď vyhla alebo vyblokovala - v tomto smere nedošlo k jednému jedinému priamemu úderu, ako z mojej strany, tak aj jeho. Boli sme si rovní. Jeho ďalším krokom bola technika, ktorú som ho videla používať snáď tisíckrát. Nepohla som sa. Miesto toho som sa len pousmiala a mávla rukou, čím som vytvorila akési vzdušné tornádo schopné masívneho poškodenia pri priamom zásahu, ktoré sa relatívne rýchlo zväčšovalo, čo malo katonovú techniku odkloniť. A aj keby nie, nešlo mi o to ochrániť samú seba, vzhľadom k defenzívnej funkcii Kuramovho plášťu. Technika takého kalibru mi v tomto momente nemohla nijako ublížiť. Zaujímala ma však jeho reakcia. Tiež mám právo trocha sa hrať!

Vždy jsem byl v aplikovaném taijutsu lepší, ačkoliv mou specializací bylo až kenjutsu - ale zlepšila se. Až příliš, na můj vkus. Mé lásky k mečům si mohla všimnout díky dvěma katanám - replikám meče kusanagi, které zkřížené visely připevněné za opaskem - podobný těm, který mívali podřízení Orochimara, ale mnohem užší. Mnohem mnohem užší. Svazoval mé bílé kimono s černými lemy, hrudní částí volně rozloženou. Kimono bylo krátké, pouze do poloviny stehen, aby nepřekáželo při bojích, pod ním jsem měl navíc černé lněné kalhoty s botami vysokými, stejnými, jako nosili členové Akatsuki.
Zničila pažní kost manifestované části Susan'a, ale s tím jsem počítal. Netrvalo by dlouho, abych chakru obranné techniky znovu spojil a Susano'o tím obnovil. Udělal jsem ale úplný opak - během naší poslední potyčky, kdy jsem proti ní poslal ohnivou techniku.
Když se objevilo tornádo, které rozptylovalo ohnivou techniku, reaktivně, téměr okamžitě jsem složil pečetě další. Dopadl jsem znovu na hlavu Uchihy Madary, dostatečně daleko od Karasu a její techniky - a zároveň mé.
Katon: Goka Mekkyaku!
Tornádo, které vytvořila, by v konjunkci s technikou, kterou jsem teď použil, mělo vytvořit něco vskutku majestátního. Dokonalé inferno. Byl jsem obeznámen s jejím původem. A vzhledem k jejímu plášti ocasého démona jsem věděl, že poškození, které jistě utrží, nevydrží dlouho. Avšak - první krev byla prolita.
Kolik es máš ještě v rukávu, Karasu?
Není zvláštní, že se nyní okolí proměnilo v horké prameny - zahalení mlhou, párou, jsme byli jako ve smíšených lázních, v sauně. Zvýšená teplota vzduchu, vlhkost. Sledoval jsem epicentrum techniky, kde je také Karasu. A když technika opadala, položil jsem otázku:
"Jak si představuješ svůj happy ending, Karasu?" v mém tónu byl cítit opravdový zájem, "Chceš, abych chránil Konohu jako ty? Chceš, abych se poddal vyšším cílům a zapomněl na vlastní individualitu?" při otázkách už čiře zaujmutý tón nabral sarkastického směru. Téměr snad až výsměchu.
"Kolik drahých lidí ti Konoha zabila?" výsměch ustal. Naopak - v Iyamiho hlasem byl znovu cítit závan sentimentality. Ale nebyl tak silný jako u klonu. Byl slabý, mdlý, téměr neznatelný. Ale byl. "Když nebudeš počítat mě."
Obnovím klan Uchiha. Je člověk, který to dokáže. Oživí je všechny - tak jako to udělal s Nawakim a Danem. Ale - ten, kdo je všechny nakonec oživí - budu já. Vrátím klanu Uchiha jeho jméno, jeho slávu, dám klanu Uchiha to, co mu právem náleží. Moje oběť, moje cesta - je velmi daleko od definice slova "sobecká".

Pred mojimi očami vzniklo hotové inferno. Tornádo, ktoré som vyslala priamo proti nemu, patrilo logicky k vzdušnému elementu a teda, ohnivá technika, ktorá rozsahom presahovala tú pôvodnú, s ňou splynula v jedno, ba dokonca rozšírila jej vplyv. Vzniklo tak masívne kombo, ktoré by iste poškodilo značnú časť čohokoľvek, čoho by sa dotklo. Dokonca i voda vodopádu, silnejší element než oheň, syčala a vyparovala sa. Pekelným ohňom som ušla len tak tak, avšak i napriek tomu, utŕžila som pár menších popálenín. Kuramov plášť ma ochránil a moje regeneračné schopnosti - tá, ktorú som zdedila z maminej strany, v kombinácii s Kuramovou - v priebehu chvíle rany zacelili. So mnou to však nepohlo, na bolesť som bola zvyknutá. Aj napriek faktu, že som sa momentálne nenachádzala v epicentre našich  techník, pociťovala som nepríjemnú horúčavu. Nemala som však čas sa ňou zaoberať. Nie, kým ma priamo neohrozovala. Tornádo napokon ustalo samo, zanechalo však po sebe obrovské, no spálené pole. Toto sme dokázali bez toho, aby sme použili tie najsilnejšie techniky...ako to bude pokračovať ďalej?
Ako ďaleko si schopný zájsť? mysľou sa mi mihla otázka, na ktorú som, žiaľ, nevedela odpoveď. Tušila som však, že pre splnenie svojich cieľov zájde hlboko. Veľmi hlboko. Na chvíľu som sklopila pohľad a nahlas si povzdychla. Na jeho otázky neexistovala jednoznačná odpoveď. Nepatrila som k beznádejne pozitívnym hrdinom z filmov.
"Nezabila ich Konoha, Iyami. Zabila som ich sama," zdvihla som pohľad. Nedívala som sa však priamo naňho, ale do diaľky niekam zaňho. Pôsobila som zamyslene. Urobila som, čo som musela, aj keď Ren...Jej smrť bola výsledkom môjho pochybenia. Otec, aj napriek tomu, že som ho milovala, to už skrátka nezvládal psychicky a posledné roky svojho života, odkedy som sa stala hostiteľom Kuramy, ma skôr nenávidel. Nikdy som nebola schopná nahradiť môjho bráška a matku, ktorí zomreli práve kvôli líške. Pery sa mi roztiahli do smutného úsmevu.
"S veľkou mocou prichádza aj veľká zodpovednosť, huh...? Aká to irónia, že ani pri tebe nemám inú možnosť," pokračovala som, "ak nechcem, aby ich obeta a moje sľuby, boli zbytočné," jedna z mojich stránok, tá, ktorá volala po spravodlivosti, prevládala. Nemohla som si dovoliť zmeniť strany. Nemohla som len tak zahodiť to, čomu som venovala svoj život. Aj napriek bolesti, obetám, stratám...ako som len so sebou mohla žiť? Zvykla som si.
"Je naivné veriť v happy ending, Iyami. Pre mňa nič také neexistuje, pretože je to skrátka...nemožné. Ostáva mi len veriť, že som dostatočne silná na to odbremeniť nás oboch od tohto pozemského prekliatia. Ber to ako odpoveď na svoju otázku," odpovedala som v krátkosti. Bol iste dostatočne inteligentný na to, aby pochopil, že toto je plán B, ak nevýjde plán A - tzn. náhodou zmení presvedčenie.
"Opäť. Myslíš na seba. Na svoju individualitu...," na chvíľu som sa odmĺčala. "Zdá sa, že zabúdaš na príčinu a zaoberáš sa jej výsledkom. Zámerne pretváraš realitu tak, aby podporila tvoj pohľad na svet," v tomto sme sa odlišovali. Kým ja som sa riadila "všeobecným dobrom", on skrz svoje ciele. Chcel pretvoriť realitu podľa svojich skazených predstáv.

"V tom případě je načase zjistit, čí zodpovědnost je větší ..." následovala odpověď na Karasuinino hypotetizování, "... zda-li tvá zodpovědnost ochránit Konohu, nebo má obnovit vámi zničený klan, který Konoha persekuovala a utiskovala." v koutku se objevil hluboký úškrn. "Sliby, oběti, sliby, oběti. " pořád dokola, nikdy to nekončilo. Každý něco obětoval a každý něco slíbil. Jeden slib musí být porušen, aby druhý mohl být splněný. Který z našich slibů má větší právo být splněný?
"Myslím na klan Uchiha." můj úsměv zmrzl, okamžitě se koutky protočily v úsměvu v hloubi mé tváře a vytvořily spolu znechucený výraz. Díval jsem se na Karasu shora. Oči, zorničky přilepené na hranici mého spodního víčka. Vidíc Karasu přes husté antracitové řasy, "Uchiha Iyami není důležitý. Sám je pouze jediný list na umírajícím stromě. Nejsem důležitý v kontextu větší věci. Přivedu klan Uchiha zpátky k životu ..." pokračoval jsem po její zmínce "přetváření reality tak, aby podpořila můj pohled na svět, "... ale Karasu ..." v tu chvíli se mé tělo rozplynulo v desítky černých a bílých vran. "... proč neupravit realitu, když je to tak snadné?" můj hlas se v tu chvíli již vytrácel do dálky.
Byla to iluzorní technika, kterou jsem aktivoval během naší malé šarvátky. Technika byla velmi nápadná, bylo od pohledu jasné, že se jedná o genjutsu - tedy mohlo Karasu napadnout, o co se tímto snažím. Odpověď byla prostá. "Karasu, moc dobře víš, že mě už teď nedokážeš změnit. Už dávno jsem překročil práh návratu - už tehdy, když jsem zaútočil společně se Sasukem na sraz vůdců zemí, kde jsme zabili jak Raikageho, tak Danza. Můj cíl leží v temnotě. Ať zvítězím, nebo prohraju - v obou případech zemřu. Ale ... klan Uchiha bude žít. Přeji si, aby jméno Uchiha znovu v lidech vzbouzelo respekt. Přeji si uznání pro svůj klan, které mu bylo odpíráno celé generace - nepleť si totiž respekt s uznáním. Karasu. Zabij mě, pokud můžeš." s těmito slovy se genjutsu rozpustilo a pravý Iyami stál na místě. Díval se chvíli do země, očividně nad něčím přemýšlel. Ale jeho tvář byla stejná jako vždy. Chladná jako led, pouze se závany povrchních emocí, kterými vyjadřoval to, co cítí jeho nitro. Časem to vypadalo tak, že Iyami nepotřeboval používat slov k tomu, aby člověk věděl, co se mu honí hlavou. Ale teď by Karasu mohla dát svět, aby věděla, jak se Iyami cítí. Iyamiho pohled se prudce zvedl se slovy: Konec slov. Karasu musela ve vzduchu cítit, že teprve teď začíná pravý souboj, do kterého dá Iyami vše, co má. Předveď se, Karasu! Hlas uvnitř Iyamiho křičel, kvílel, jen aby vybudil Iyamiho chakru a sílu do naprostého maxima. Iyami jeden z mečů Kusanagi zabodl do země, avšak stále se ho dotýkal, a druhý vrhnul proti Karasu, nabitý bleskovým elementem - a doufal, že Karasu nebude plýtvat energií a tak přímočarému útoku se vyhne pouze letmým pohybem. Pokud by tomu tak bylo - "Hiraishinraisō." zašeptal jsem ve chvíli, kdy jsem se objevil za Karasu a útočil druhým mečem Kusanagi, pomocí blesku prodlouženého do tvaru kopí. Popravdě jsem znovu použil Amenotejikara abych vyměnil pozici mečem vrhnutým proti Karasu v momentě, kdy se dostal za její záda. Meč zabodnutý v zemi měl za úkol odvrátit pozornost od způsobu provedení techniky ve chvíli, kdy se prohodím s vrženým mečem, který po prohození skončí právě zabodnutý v zemi. Tímto mohla Karasu maximálně dedukovat, že provádím svůj Hiraishin skrze své meče - tedy předpokládat, že se mohu kdykoliv vrátit na původní místo díky meči zabodnutém v zemi.

Popravde, nemala som mu to za zlé. K tejto zmene ho donútili okolnosti. Žil však vo falošnej viere, ktorú pravdepodobne budoval spoločne so Sasukem ešte v časoch, keď žil. Uchiha klan bol však vyhladený z určitého dôvodu. Pripadalo mi to skazené - priviesť mŕtvych späť na svet. Tak, ako si otec túžil priviesť Kushinu, moju mamu? Tak, ako ich privádzal Orochimaru a podriaďoval si ich proti ich vôli?
Zahrávaš sa s osudom celej Konohy..., a možno aj viac, kto vie, čo by sa bolo stalo, ak by klan Uchiha nebol vyhladený. Ich láska bola nekonečná, a tak isto aj nenávisť, ktorá sprevádzala časté smrti a sklamania. Zavrtela som hlavou.
"Pôvodný klan Uchiha...sa NESMIE vrátiť späť!" Iyami musel rozumieť, že ako posledný člen Uchiha klanu bola celá zodpovednosť len na ňom. Ak dnes zomrie, klan Uchiha oficiálne zanikne. Nechcela som, aby to došlo do tohto momentu, ale ak to znamená, že ochránim Konohu a pamiatku tých, ktorí za ňu položili vlastný život, urobím to.
Nevieš, čoho som schopná. Veríš, že odtiaľ vyviazneš živý...riskuješ len kvôli tomu, že si sme rovní? preblesklo mi mysľou. Jeho sebaistota vo mne vzbudzovala záujem. Povzdychla som si, z mojej tváre vyžaroval chlad. Bol čas sústrediť sa. Žiadne slová, len boj. Na život a na smrť. Vrhnutej katane som sa vyhla, dávala som si však pozor na jednu konkrétnu vec, ktorú som si všimla už pôvodne. Iyami s veľkou pravdepodobnosťou používa akúsi formu teleportácie, ktorá sa nápadne podobá tej môjho otca. Otázkou však ostávalo, či to naozaj bola ona, pretože neexistoval nik, kto by ho to mohol naučiť. Čakala som preto útok, ktorý následoval. Na perách sa mi objavil úškrn, keď skôr, než tou kópiou vôbec za mojim chrbtom zaútočil, okolo jeho tela sa omotal jeden väčší biely had a pokúsil sa mu znemožniť  akýkoľvek pohyb, ako aj zahryznúť doň pár tesákov, čím by mladého Uchihu otrávil. Ja som medzitým vo vysokej rýchlosti, ktorá sa síce teleportačným technikám nemohla vyrovnať, ale na takúto krátku vzdialenosť to fungovalo dokonale, objavila priamo za jeho chrbtom, v svojich chakrových rukách formujúc Chō Mini Bijūdamu, ktorá by po strete s jeho telom vybuchla a doslova ho roztrhla. Šlo o akúsi menšiu formu Bijūdamy, ktorú som si mohla vytvoriť v rukách podobne ako Rasengan.

Má mysl byla čistá jako horská voda v jezírcích, která jsme s Karasu kdysi společně navštěvovali. Byla rychlá - liška jí propůjčovala rychlost, o které se normálním shinobi může jen zdát. A její rychlost kombinovaná s jejími znalostmi Orochimarových nejtypičtějších technik - bílý hád, který se mne snažil obmovat se setkal znovu pouze s černou hustou chakrou nabírající hmotné existence - utvářejíc pro uživatele kaleidoskopických očí tak typickou ochranu hrudního koše Susana'a. Had se stále stahoval více a více - než praskl. Na kusy ho roztrhala odpudivá síla. Shinra Tensei.
Pouze letmým pohybem jsem se pak otočil proti za mnou stojící Karasu - a natáhl ruku proti jejímu úderu menší bombou ocasých démonů. Gakido. "Nemá cenu odporovat," tak rozhodnutý hlas, "Mé jediné ... důležité ... pouto." s posledním slovem jsem bijudamu pohltil celou a se zvukem typickým pro tlesknutí rukou jsem použil další techniku. "Odhalím ti tajemství mých technik, Karasu." chlad, který olizoval záda. Kuchiyose: Edo Tensei!
Mezi námi ze země doslova vystřelila dřevěnná rakev - bez nápisu či poznávacích značek. Byla jedna jediná. Připravoval jsem si ji jen pro ni. Až na výjimky - pro oživení celého klanu Uchiha jsem potřeboval nejdříve vztáhnout své ruce na Konohu. Musel jsem získat všechny potřebné části pro provedení rituálu. "Pověz "ahoj" ..." chlad se přelil v mráz, už s uvolňujícím víkem se mohla Karasu cítit nesvá, už v tu chvíli mohla tušit, co se bude dít, "... "otče"." víko spadlo.
Nastalo hrobové ticho, snad pouze reakce Karasu křičela do ticha, ačkoliv nevydala jediné hlásky.
"I jeho bych mohl přivést zpátky. Kushinu. Naruta. Všechny. S těmahle očima ... dokážu nemožné. Žili by. V žilách by jim kolovala krev, svaly se stahovaly a kůže byla teplá na dotek. Stačí mi podat ruku." natáhl jsem otevřenou dlaň směrem ke Karasu.
I kdyby chtěla, nemohla se jí chytit, jelikož mezi námi stál Namikaze Minato, čtvrtý Hokage, její otec. Ale mohla dát najevo svůj souhlas. "Toto není genjutsu. Mé oči jsou pravé. Stejně jako tvůj otec." nebylo potřeba znovu aplikovat lístek upravující Minatovu osobnost - neznámo Karasiným očím, ten byl již aplikován dávno. Tak klidný hlas, když mluvil o něčem takovém - hraničilo to snad až s morbidní touhou nechat okusit svět stejnou bolest, jakou okusil on sám. Ačkoliv - něco takového je jen velmi těžké vykonat.

Sledovala som, akým spôsobom sa ubránil môjmu útoku. Okrem Susana'a použil ešte niečo. Niečo, čo môjho hada s ľahkosťou roztrhlo. Okrem toho vcucol moju techniku, rovnako ako aj jeho klon predtým. Ten sa však vzhľadom k prírodnej chakre premenil na kameň. Zamračila som sa. Z tónu, akým mi oznámil to zdelenie tajomstva, mi prebehol mráz po chrbte. Mala som z toho zlý pocit, nakoľko som z jeho strany skrz Kuramu cítila...priam až diabolský úmysel. V živote som z nikoho necítila to, čo z neho. Začula som akési praskanie, okamžite som odskočila dozadu. Drevená rakva. Orochimarove Edo Tensei, nepochybne. Veko padlo a mne...sa len doširoka roztvorili oči, srdce vynechalo úder, podlomili sa mi kolená. Stál tam môj otec, Minato Namikaze. Bielká tmavé, takmer čierne, na tvári zvláštne pukliny. Ten, ktorého som zabila z povinnosti, stál predo mnou opäť živý.
"Minato...," hlesla som potichu. V očiach ma zaštípali slzy. Nenávidela som sa za to, že som to musela urobiť. A teraz znova...aj napriek faktu, že sa ku mne choval chladne až nenávistne po tom, čo som sa stala Kuramovým hostiteľom, stále to bol môj otec, jediná rodina, splodená z DNA jeho manželky a mojej matky, ktorú som nikdy nespoznala. Jeho posledným slovom však bolo - "Ďakujem." Oslobodila som ho.  
Ako veľmi morbídny musí niekto byť, aby urobil toto...? cítila som to. Číre zlo. Nenávisť. Hnev. Túžba okúsiť bolesť znova. Kuramov plášť zhasol. Ostala len moja prekliata forma. Zložila som dvoje krídla.
"Rodina," vyslovila som slovo, ktoré mi bolo tak cudzie. Nikdy som rodinnú lásku nepocítila, nie tú originálnu. Pomaly som vykročila k Minatovi. Neútočila som, len som sa zastavila sotva polmetra od neho. Priložila som mu ruku na líce a zadívala sa do jeho modrých očí, v ktorých som nezahliadla známku poznania. Upravil mu charakter už skôr. Pohľad mi skĺzol na Iyamiho ruku.
"...je pre mňa už dávno mŕtva. Ja som mŕtva. Nemôžeš zničiť to, čo neexistuje, Iyami," po líci mi stiekla slza. Predstava úplnej rodiny bola krásna, no naivná. Zaplatila by som za to vysokú cenu, zradila samú seba. A nie len seba. Takisto by sa opakoval celý scenár. Naruto je ich dieťa, ja som len výplod Minatovej zúfalosti.
"Nemáš právo rozhodovať nad životom a smrťou," aj napriek faktu, že mi po líci stiekla teplá slza, môj výraz bol nezlomný. S týmito slovami z môjho chrbta vyletelo niekoľko chakrových reťazí, opäť šlo o variantu s prírodnou chakrou z pečate, ktoré mali Minata zachytiť a znehybniť. Bolo tu niekoľko možností, ako sa ho zbaviť, aj keď...mi to bolo proti srsti. Znova ho vidieť umierať...mojou vlastnou rukou bolo pre mňa viac než len akýmsi emocionálnym zážitkom. Trhalo mi to dušu i srdce. Ale neexistovala iná možnosť. Tieto situácie viedli k reaktivácii mnohých negatívnych pocitov, predovšetkým k nenávisti a znechuteniu voči Iyamiho osobe. Nehľadiac na minulosť či na to, čím sme si obaja prešli, a čo nás spájalo a zároveň vytváralo priepasť medzi nami, som túžila vrátiť mu to. Zničiť. Ukončiť to raz a navždy. Použiť proti mne vlastnú rodinu. Skutočne bol pre víťazstvo zájsť až za hranice. Zem sa roztriasla, chakra žiarivej ohnivej farby preplietajúca sa s tou fialovou okolo mňa pulzovala. A nebola jediná. V mojom Tenketsu sa objavila nová...iná...takú, akú iste v živote ešte nevidel - samotná prírodná chakra.
Hotovo! zvolal Kurama, no nepočúvala som ho. Moje oči, ktoré tentoraz sa dívali priamo do tých Iyamiho bez strachu, že budem chytená znova do Genjutsu, žiarili. K premene, okrem očí, ktoré sú chránené tenkými priehľadnými vrstvami kože, podobne ako hady, pred vplyvom iluziotvorných techník, ešte nedošlo. Oddiaľovala som to. Schválne.

"Škoda." ruka natažená směrem ke Karasu náhle padla směrem podél těla.
V Iyamiho hlase byl jemný náznak zklamání, avšak bylo jisté, že odpověď, kterou dostal, byla odpověď, kterou očekával, "Pak budeš další, koho přivedu k životu."
"Ale nejdřív tě zabiju." rozhodl,
V tu chvíli Minato zmizel ze svého stanoviště. Pomocí svého Hiraishinu se probleskl k Iyamimu, který již nesl značku na svém těle. Společně poté uhýbali několikaterým řetězům tvořených přírodní chakrou - avšak Iyamiho pohyby byly teď trochu jiné. Změnil se jejich vzor, způsob pohybování se, uhýbání. To bylo jasně viditelné. Ačkoliv na první pohled se mohlo zdát, že se jedná pouze o další bojový styl, pravda byla taková, že Iyami v danou chvíli neviděl. Byl slepý. Jediné, čím vnímal prostor kolem sebe, byl pomocí chakry, kterou vylučoval. Pomocí hmatu a čichu a sluchu. Karasu cítila chakru, která obalovala Iyamiho tělo a jeho okolí. Minatův kunai se zapíchl poblíž Karasu. A všude okolo - kunaie vytvořily kruh: Karasu! Proč nechceš, abych žil? To pro tebe nic neznamenám? zeptalo se tělo jako kdyby bez duše, avšak Minatovým hlasem, s Minatovými emocemi, vše - až na myšlenku - byl Minato.
Deja vu. Minato a Iyami nyní stáli v naprosto stejné pozici jako na začátku souboje stály Iyamiho klony. Řetězy byly zabořené hluboko do země. Jak perfektní situace pro Izanami - ale ... divoká myšlenka, která se prohnala Iyamiho myslí.
"Karasu - od mrtvých se můžeš naučit i více, než jen techniky. Mrtví jsou také dobrým zdrojem informací. Minata jsem studoval velmi pečlivě - už jen protože jste si tak blízcí." dráždil jsem ji slovy, možná pochopila, že jsem narážel na Minatovu schopnost manipulovat senjutsu chakrou. "Proč mi odporuješ?" znovu se zeptal.
Minato se krytý za Iyamiho zády snažil čerpat přírodní chakru a vstoupit do sennin módu. Iyami byl připravený odporovat Karasu. I slepý - což byla informace, kterou prozatím Karasu nevěděla. Kolem Iyamiho těla se zároveň probleskl záblesk bleskové podstaty. Iyami na Karasu mluvil záměrně, aby si mohl pomoci v boji i sluchem a mnohem přesněji ji tak lokalizovat.

Predstava, že by ma priviedol späť k životu, sa mi hnusila. Nevedela som si predstaviť, koľkú skazu by s upravením mojej mysle spôsobil. Nemohla som to dopustiť, aj keby to znamenalo, že si vyrvem vlastnú dušu skrz Shinigamiho. A tú jeho tiež. Ak iná možnosť nebude...
Minatov príhovor ma nejako nerozhodil. Nebol to on. Sám vie, prečo zomrel, alebo skôr, prečo musel zomrieť. Mohol si za to on sám a na sklonku svojho života to aj pochopil. Toto...bola len jeho bábka. Dôveryhodná musím povedať, ale nie natoľko, aby oklamal aj mňa. Vzhľadom k faktu, že som poznala aj jeho schopnosti a bojovala s ním na život a na smrť, mi jeho schopnosti boli viac než známe. Dokázala som tak predvídať, čo by teoreticky mohol urobiť.
"Chabý pokus, Iyami...veľmi chabý," zavrtela som hlavou. Zaregistrovala som kunaie. Nemusela som ani rozmýšľať nad možnou taktikou. Vedela som hneď, čo robiť, aby som vynegovala jeho Hiraishin a tak isto aj jeho Senjutsu. Naposledy nemal ani možnosť ho poriadne využiť, nakoľko som ho dostatočne zamestnávala, ba dokonca sa nemal možnosť ani pripraviť. Trocha nefér, ja viem. Ale čím skôr som ho odstránila, tým jednoduchšie to najmä pre moju psychiku bolo.
Je na čase upraviť pravidlá podľa seba, s touto myšlienkou som započala plnú premenu. Senjutsu chakra sa okolo mňa točila a tvorila nepravidelné tvary zbesilejšie, než predtým. Cítila som, ako vo mne pulzuje, ako pomaly transformuje moje telo. Na mojom čele sa vytvoril pár rohov, krídla sa upravili, aby pripomínali tie dračie, narástol mi chvost, oči zhnedli a zreničky sa zúžili. Na určitých častiach tela sa koža premenila na útvary pripomínajúce šupiny. Dračí sennin mód.
Neživá príroda sa podriaďuje mne...toto pole už nie je pre vás bezpečné, pomyslela som si s úsmevom na perách. Hoc som so Senjutsu chakrou manipulovala už skôr, techniky spojené s týmto módom ako aj dokonalé dračie senjutsu, ktoré sa vyvinulo z hadieho, som dosiahla len nedávno. Jeho špecialitou bola práve neživá príroda, čiže celá táto plocha, na ktorej sme stáli, bola mojím hracím poľom. Zložila som pečať a použila špeciálnu Senjutsu techniku - Senpō: Muki Tensei, ktorá mi tú schopnosť poskytovala. Zem pod Iyamim a Minatom sa začala triasť a deliť. Pokojne sa mohli prepadnúť do priepasti, ktorá sa pod nimi vytvorila. Kam preskočili, odtiaľ vystreľovali rôzne ostré ostne. Neexistovala možnosť, že by tu našli bezpečné miesto. Kamkoľvek sa pohli, bola zem nestabilná, trhala sa a snažila sa ich buď pohltiť alebo prepichnúť, rozpučiť či akokoľvek im znemožniť sa na chvíľku zastaviť. Takisto, kamkoľvek Minato hodil svoje kunaie, boli v momente pohltené hlboko do zeme. To znamená, že pokiaľ by sa pokúsil kamkoľvek premiestniť, znamenalo by to...prekážku. Edo Tensei je nemožné zabiť týmto spôsobom, za to žrať hlinu niekde bohvieako hlboko, kde by sa nemohol pohnúť ani nič plánovať, pretože neživá príroda, ktorú som doslova vlastnila, by ho roztrhala znova a znova. Čo bolo preňho nevýhodou - nebol schopný čerpať prírodnú energiu. Tuná nie.

"Snaha se cení, no ne?" nebylo potřeba Karasu vidět, cítil jsem jí. Čím více chakry jí proudilo, tím jasnější byl zdroj - tím méně zkušený stačilo být senzibil. A Karasu nyní - Karasu doslova zářila chakrou jako Slunce září na obloze a stíní ostatní hvězdy. I přesto - cítil jsem záblesk vzrušení. Bere to vážně!
Vyskočil jsem do vzduchu a po několika projektilech vytvořených pomocí Muki Tensei se svezl - zde konečně mohla zazářit má precizní obratnost. Pole chakry kolem mě mi našeptávalo pozice jednotlivých střel. Pomocí stínového klonu, který jsem během letu vytvořil jsem se odrazil směrem k Madarově soše - když do mého chakrového pole náhle vstoupily nové projektily, které se vytvořily i na mém nově zvoleném stanovišti, použil jsem techniku. Enton: Shiroenrō, neboli technika plamene: Vězení bílých plamenů.
Z úst jsem pod sebe vyplivl obrovské množství plamenů plápolajících ve stříbrných a bílých odstínech. Teplo, které odsávaly z prostředí způsobilo, že země, kterou chtěla manipulovat, se přestala hýbat. Atomy uvnitř hmoty samotné se totiž téměř zastavily také. Jako kdyby - zamrzly v čase. Při dopadu jsem ladně přistál uprostřed těchto plamenů, kde má chakra plameny vytlačovala směrem ode mě - stále ale dostatečně blízko, aby působily na okolní prostředí celé Madarovy hlavy.
Teplý vzduch, který se mezi námi vytvořil během konjunkce mé ohnivé a její vzdušné techniky, se začal ochlazovat. Kondenzovat. Brzy začne bouřka.
"Karasu, Karasu, ..." sklopil jsem hlavu, "KARASU!" na tváři se mi objevil úsměv. Úsměv plný vzrušení z bitvy.
Za mými zády se probleskl Minato.
Bojovat s ní v prostoru ovládaném pomocí Muki Tensei by bylo riskantní, jsem-li slepý. Ale nemohu tak brzy rozpustit Edo Tensei - musím ho použít. I kdyby jako obětního beránka. Má mysl pracovala. Abych se mohl volně pohybovat v prostoru Muki Tensei, budu potřebovat zpět svůj rinnegan. Budu potřebovat plný rozsah svých očních technik. Svůj zrak. Poté převedu souboj zpět na souboj těla na tělo, taijutsu. Tentokrát ale přitvrdím.
Beze slova, Minato rozhodil do vzduchu několik dalších kunaiů s jeho značkou. Nechal je padat k zemi v různých výškách - nechal je padat k zemi - tímto se mezi nimi mohl pohybovat, aniž by mohl být pod přílišným tlakem Muki Tensei. I při probleskávání se mezi padajícími kunaii nepřestával s jejich vyhazováním do vzduchu - potřeboval zachovat momentum. Náhle dopadl přímo před Karasu - jsem připravený Edo Tensei kdykoliv uvolnit a Minata osvobodit od svázání. Při dopadu zároveň na místě pohodil kunaiem ...